Můj příběh

Jmenuji se Iveta a po tomto světě chodím více jak půl století. Celý svůj život žiji ve Východních Čechách. Vyrůstala jsem sice v úplné rodině, nikdo mi fyzicky neubližoval, ale v rodině, kde byli samozřejmostí převzaté vzorce a návyky tak jak se předávali z generace na generaci. V rodině, kde se žilo podle modelu společnosti, který byl v té době vytvořen, tak aby člověk zapadl a moc nevyčníval, ale vůbec se nebral ohled na osobnost každého člena rodiny. Kde slovo láska byl neznámý pojem, intimita a její projevy byly silně potlačovány a vůbec se o nich nemluvilo, jen se o nich vědělo. V mé rodině byli jasně rozděleny role mužské a ženské a výstup z komfortní zóny byl nepřijatelný a nepřípustný.

Jako malé holčičce mi byli vštěpovány návyky a hlavně modely jak se mám chovat abych náhodou moc nevybočovala z řady a chovala se podle nastavených pravidel, zvláště, abych byla hodná, poslušná holčička s kterou nejsou žádné starosti a problémy. Prakticky jsem se tomuto způsobu života stále přizpůsobovala, a myslela jsem si, že je vše v pořádku. Uvnitř sama sebe jsem se trápila nad otázkou. Kdo vlastně jsem a proč tu jsem? Často jsem trávila čas sama a v ústraní, protože jsem si připadala jiná a nepochopená, nikdy jsem neměla moc přátel a zažívala jsem v dětství to, čemu se dnes říká šikana a nátlak. Proti těmto všem skutečnostem jsem se obrnila ve své ulitě. Chyběla mi láska, hlavně obětí od mé mamimky. Svoji urputností být dokonalá hodná holčička a pro každého být dostatečně dost a hlavně být zde všude pro všechny jsem dělala vše tak, jen aby si mě někdo všiml a příjmul mě takovou jaká jsem. Potlačovala jsem v sobě rebelku, která se ve mně občas ozývala. Vypěstovala jsem si vzorec sama v sobě, že nemohu dostat nic, pokud nepřiložím ruku k dílu, protože si to nezasloužím. Tento model jsem si převzala následně i do svého osobního a hlavně pracovního života. Dodnes se učím dávat do rovnováhy přijímání a dávání, tak aby to šlo ruku v ruce.

Osud tak chtěl a já jsem velmi brzy, ještě s mokrým maturitním vysvědčením odešla z domu a věnovala se rodinnému životu. Ještě na střední škole jsem otěhotněla a téměř 30. let jsem strávila v manželství s domněnkou, že vše bude krásné a zalité sluncem a s růžovými brýlemi na očích. Téměř deset let jsem žila na obláčku spokojenosti a iluzi, že žiji krásný rodinný život a že vše se děje tak jak má. V tomto období jsem přivedla na svět dva krásné zdravé syny a můj život se točil jen kolem dětí a rodinného života. Svůj život jsem obětovala svým dětem a rodině a můj osobní život nebyl vůbec žádný, neměla jsem žádný čas pro sebe.

Trhliny ve vztahu se začali objevovat jakmile jsem se snažila začlenit do pracovního procesu a já jsem konečně pochopila, že je něco špatně. Na pracovním trhu jsem se hledala, dlouho jsem nevěděla co chci dělat a chyběli mi zkušenosti a dovednosti, jelikož jsem po maturitě naskočila do mateřských povinností.

Jsem ctižádostivý člověk s buldočí povahou vždy se postavit a jít v životě dál a to mi mnohokrát v životě i pomohlo. Mým hnacím motorem byly moje děti, které mě několikrát dokázaly zvednout ze samého dna a jít dál. Ano dostala jsem se na samé dno, ve vztahu jsem si prošla nevěrou, prošla jsem si dluhovou pastí a dalšími né zrovna hezkými situacemi na které bych mohla být sama pyšná.

V práci jsem byla nespokojená, pracovala jsem jako dobře naprogramovaný stroj, který ví co má dělat a jak to má dělat. Ve vztahové oblasti mi pomalu začalo docházet, že můj partnerský vztah nefunguje a je potřeba něco změnit. Bohužel ani tehdy jsem se neponaučila a dále žila v partnerském modelu, který již nefungoval, žila jsem s přesvědčením, že děti odrostou a já si půjdu svoji cestou. Nechtěla jsem sundat pásku z očí a vidět tu pravou realitu. Obrnila jsem se tím, že jsem začala studovat. Noví lidé mi doslova vehnali energii do života. Čím více mi partner házel klacky pod nohy při studiu, tím více jsem měla sílu a chuť dostudovat. Vše se nakonec povedlo a já při všech starostech a problémech vystudovala dálkově dvě vysoké školy.

Aby ten můj život byl barevnější a pestřejší, tak po dvaceti letech od doby, kdy jsem vdechla život svému prvorozenému synovi, přišla na svět moje dcera. Byl to dar z nebes a to doslova, jelikož zprávu, že nosím pod srdcem další život mi lékař sdělil při preventivní prohlídce a za dva měsíce se mi dcera narodila. Ten šok asi nemusím popisovat, ale dnes jsem za něj neskutečně vděčná.

Až s narozením dcery, která mi otočila život vzhůru nohama a nasměrovala můj život jiným směrem, jsem konečně pochopila, že musím jít v životě dál a jinak, i když mi to ještě chvíli trvalo a já se doslova plácala životem a hledala jsem samu sebe. V tomto období jsem přišla i o práci, přišly zdravotní problémy, které vyústili operacemi, téměř rok jsem se dostávala ze zdravotních problémů. V té době jsem si vůbec nepřipustila, že jsou to jasné signály od Vesmíru, že se mne snaží zastavit. V hlavě mi běžel jeden jediný scénář, musím to zvládnout, musím se postarat o dceru, musím ji uživit, musím se dostat z finančních problémů, které mě dostali až na kolena. Synové v té době byli již dospělí a měli své životy. A znovu jsem začala od začátku. Pustila se do rekvalifikace, díky které přišla i nabídka práce. Práce kdy jsem od začátku věděla, že tento druh zaměstnání určitě dlouho dělat nebudu, že je to jen přechodný stav, ale je potřebný k tomu, abych se postavila sama za sebe a na vlastní nohy. Uvědomila jsem si, že musím ze vztahu odejít, abych se posunula v životě dál a ochránila dceru, která vyrůstala už v nefunkčním a bezvýznamném vztahu ze kterého se vytratila i úcta a pokora jednoho člověka k druhému. Přišel rozvod a následné stěhování s dcerou do pronájmu.

Chvíli mi trvalo, než jsem se zmátořila a oklepala z rozvodu, který nakonec proběhl poměrně v klidu a s partnerem jsme si šli každý svojí cestou. Ponořila jsem se do práce, která mě sice vůbec nenaplňovala, ale díky ní jsem byla schopná uživit svoji dceru a sebe. Bohužel zase jsem si do svého dalšího zaměstnání přitáhla model té hodné, dobré holčičky, která pro všechny ostatní udělá vše, protože to tak přeci má a musí být. Začala jsem se motat v další spirále života, kde jsem vůbec nebyla šťastná a naplněná.

Zlom v mém životě přišel, kdy jsem se dostala k meditacím a začala se setkávat s lidmi, kteří mne nehodnotili a brali mě takovou jaká jsem, příjmuli mě takovou jaká jsem, nic ode mne neočekávali a naučili mě říkat jasné NE a nastavovat si hranice. Ukázali mi, jak se mám mít ráda a že na první místo musím dát samu sebe, mít ráda samu sebe. V současnosti žiju život obyčejné ženy, ženy, která se dívá na život úplně jiným úhlem pohledu. Už vím, že vše co se mi v životě stalo i dělo bylo v naprostém pořádku i když to mnohokrát neskutečně bolelo.